No jo, taky umím napsat slaďák. A tohle je typický případ, trošku telenovelózní, ale tak co...
Hidden in the darkness
Venku vál chladný vlahý vítr, takový, jaký bývá jen o jarních nocích… Přísahala by, že v něm cítila i vůni rozkvétajících jasmínových květů… Seděla tam, na studeném parapetu malého balkónu… V oknech, jenž byla široce otevřená dokořán, vlála světlá záclona, vytvářející v temnotě noci dojem tančící víly, která se zmítá mezi pouhostí země jako cosi neuchopitelného a éterického…
Strčila si pramínek dlouhých vlasů za ucho a poslouchala tichý šum vesnice… Otřásla se, když se jí zmocňoval venkovní chlad, snažíce se dostat pod její tenkou, sametové hebkou noční košili… Přitiskla ruce k tělu, jaká jí byla zima… Ale cítila se nádherně, jako vždy, když byla s ním… Jediné krásné chvíle toho štěstí, jenž jí byly dopřávány po jeho boku… Noc byla její útěchou. Mohla se v ní skrýt…oni oba se v ní skrývali, neviděni světem… Tím světem, jenž by je odsoudil a zavrhl…
Třásla se zimou, ale uvnitř ní sálal ten plamínek štěstí, jenž nemohla uhasit ani mrazivá vichřice… Otočila se směrem dovnitř bytu se zalíbeným pohledem, jenž by jí ve skutečném životě vůbec nebyl podobný …
Spal klidně… bělostné peřiny odhalovaly jeho nahá záda, jenž se zvedala v rytmu téměř nepostřehnutelného dechu…Tvář, ve dne vždy strnulá do přísného výrazu, teď vyzařovala poklid a uvolnění jeho samotného… Ano, takhle se tvářil, když byli spolu… Když se jí nebál dotýkat a ona se nebála mu upřeně hledět do očí… Z něj sálalo cosi, jenž jí dávalo sílu… Nikdy to v něm neviděla… Nikdy, i v dobách, když už zmizela jeho nenávist k ní…
Vždy, když na něj hleděla tímhle pohledem plným zalíbení v něm, ucítila i to svírání, jenž způsobovala úzkost… Věděla, že to jednou musí skončit a ta doba se blížila… Věděla, že nastane chvíle, kdy už nebudou schopni to tajit… Lásku, jenž musela zůstat nenaplněná., jenž musela navždy zůstat skrytá pod rouškou noci jako cosi podřadného…
A věděla také, že ta chvíle se nenávratně blíží… Uklidňoval ji a ona zase jej… Nalhávali si, že ten moment nikdy nenastane… Ale oba znaly tu krutou skutečnost, že jsou to jen plané lži, které byly ovšem příjemnější něž bolestná skutečnost…
Úsměv, jenž se jí sám od sebe vytvořil na tváři na moment jako by pohasnul…Za chvilku však otřásla hlavou, možná aby ze sebe shodila ty chmury… Ještě naposled se ohlédla za hvězdami, zářícími na obloze tak jasně jako její oči, než přivřela okno a potichounku se odkradla k posteli, na níž spal, aby tam ulehla vedle něj…
Ještě dlouho na něj zamilovaně hleděla, dokud ji únava neukolébala ke spánku…
Poslední bláhové myšlenky jí zněli hlavou, jako tichá písnička, jenž se zpívá malým dětem před spaním…
Důležitá je přítomnost, ne minulost nebo budoucnost…
Když se rozednilo, tiše se vyplížil z bytu oknem… Ještě před tím, než zmizel, věnoval jí poslední pohled… Vypadala jako anděl, byla tichá, jako by vůbec nedýchala… Jediné, co vypovídalo o tom, že je na živu, bylo občasné cuknutí jejích drobných rukou, jak si s ní pohrával sen…
S neskutečnou tíží ji opouštěl… Ale musel… Čeká ho den a přetvářka…
Výraz se mu znovu změnil na přísný a strnulý, v němž nechyběla ani jistá část sebevědomí… Sám ovšem netušil, zda přežije den bez toho, že by na ni nepomyslel… Zda dokáže zůstat tak chladným, když ji bude vídat … Zda dokáže uhnout jejímu pohledu, jenž ho spaloval stejně silně jako okovy dne, kdy musíme hrát svou roli…
Když běžel po ulici, ještě narychlo si uvazoval na čelo čelenku se znakem vesnice … Drobný list, nahrubo vyrytý do zašedlé oceli mu nepřipomínal nic. V žádném případě ty zelené rozlehlé lesy, jenž Konohu obklopovaly…
Byl to symbol, ne ten lehoučký lístek, jenž se vznášel a tančil ve větru…a byl skutečně volný…
Kéž by i on byl tak volný… Nesvázaný povinnostmi, zvyky a tradicemi toho jeho klanu, nesnášející jakýkoliv odpor proti přežitkům, podle nichž taky žila a konala…
On i ona byli vázány pouty, jenž jim nedovolovaly žít tak, jak chtěli… žít spolu…
Při vzpomínce na ni se mu sevřelo hrdlo… Na ni a na předchozí noc… Nesmí na ni ve dne přeci myslet… Ve dne nesmí jeho skutečné já existovat…
Musí jednat podle rozkazů a provést práci s nejlepším výkonem, s dosáhnutím vytyčených priorit, s nejmenšími ztrátami na lidech a časovým vytížením…
Znovu se tiše odrazil od střechy a pokračoval v cestě, doufajíc, že ho nikdy nezahlédl…
Snad jeho mysl nebo srdce mu nedovolovalo přestat na ni myslet, přestat cítit ty emoce, které jím cloumaly jako obrovské zuřivé vlny papírovou loďkou…
Znovu a znovu se mu přehrávala minulá noc před očima, jako divadlo, skrývající v sobě rozkoš, ale zároveň bolest uvědomění…
Pomalu se mu vybavoval každý detail…
Její neuvěřitelně bělostná, hebká kůže…Šíje, skrytá pod jejími dlouhými temnými vlasy… něžné rty, jenž se ho tolikrát dotýkali v jemných polibcích… Její výraz ve tváři… a slzy, ne však bolesti, ale lásky… Té, která v nich hořela svým, vše spalujícím, plamenem… A poklidný spánek, jenž ji i jej nakonec přemohl…
Seskočil na ulici…Prudce se zastavil. Jeho tvář se náhle zkřivila v jakémsi nenávistném pohledu… prudce udeřil rukou do dřevěného plotu, až se roztříštilo několik prkýnek a zbyla po nich prohnutá díra, v níž se jakoby naschvál pohupoval drobný kus dřeva, visící na poslední lýkové nitce…
Ne, nesmí na to myslet… Ne na ni… Celé jeho tělo vřelo… Nesmí! Kolikrát už si to říkal! Denní světlo odhalovalo jeho já a to nemohl dopustit…
Znovu se dal do běhu… Pokud nebude doma včas, rodina by mohla něco začít tušit… i kdyby neměla moc vodítek, přiblížily by se alespoň o píď… A to on nechtěl riskovat…
…
Noc vystřídal den až příliš rychle… Když zahlédla lůžko vedle sebe prázdné, znovu se její mysl stáhla, jako zornička oka na slunci… Věděla, že vždy, když odejde, zmizí z ní jakási část jí samotné…Znovu byla ta dívka, jenž znaly lidé z vesnice, kterou potkávali denně na ulici, s její všemi známou povahou…
Modlila se, aby ho nezahlédla… Snažila se uhýbat komukoli pohledem a přitom být nenápadná… Mířila společně s otcem ulicemi až k domu. Musela si ještě něco zařídit…
Už jen kousek, namlouvala si, aby se uklidnila a otec něco nepoznal…
Osud však byl proti…
Snažil se, aby ho nezahlédl… Jestli jej uvidí, určitě se nebude zdráhat ho pozdravit... A ona jde vedle něj… Hrdlo se mu stáhlo úzkostí, na výrazu ovšem nebylo nic znát… V tomhle byl dokonalý… Na jeho tváři nebyl poznat žádný záchvěv, jenž by vypovídal o jeho myšlenkách… Hleděl do země, snad doufajíc, že se tím alespoň trošku skryje… Očím jejího otce však jako by nic neuteklo…Za chvilku slyšel jeho hlas, jenž se rozezněl ulicí náhlostí hromu, přicházejícího před nečekanou bouřkou…
Ztuhnul a zastavil se. Teď už nemůže odejít a pokračovat… Bude ho muset pozdravit… I ji a to bude asi ten největší problém…
Myšlenky jí vířily hlavou. Strnula zděšením, když zvolal otec náhle jeho jméno. Na malou chvilku se zalekla, že jí snad vidí do mysli… Potom ho však zahlédla, když se po očku dívala směrem, kam i otec…
Cítila, jak jí ledovatí ruce… Jak ji chlad svírá ve svých studených pařátech, nedovolujících jí udělat jakýkoli pohyb…Musela ovšem nějak reagovat… Musela se přinutit. Cítila, jek se blíží…
Musím vypadat přirozeně… problýsklo jí hlavou. Tělo však odmítalo poslechnout.
Sklopila zrak a hleděla kamsi do země. Sledovala zaprášenou cestu. Slyšela jak se on zdraví s jejím otcem…
Pak ji jako ze snu vytrhnul jeho pozdrav, ve kterém vyslovil i její jméno… Cítila, že i on má v hlase ten podivný záchvěv, jenž mohla rozpoznat naštěstí jenom ona…
„O-ohaio!“ vypískla. Zadívala mu při tom do očí… Chvíli se v nich její pohled zdržel, ten ubíjející pro oba a zároveň otevírající něco, jenž nemělo nikdy vyjít na světlo slunce… Ten, jenž trval pouhých pár sekund, pro ně znamenajících minuty…
Rychle ale pohledem uhnula, když její otec začal znovu mluvit…
Vyptával se ho na něco a on odpovídal, jako vždy znovu tím chladným tónem…
Nebyla schopná pozorovat jeho tvář, ani se dívat otci do očí v jeho přítomnosti… Sledovala stále vyschlou zem… Tušila však, že i to je značně nepřirozené…
Prohlížela si jeho oblečení, postoj… snažila se vyhnout tváři… všímala si jeho rukou, plně nezaujata hovorem dvou mužů, stojících vedle ní,… dvou ninjů…
Nedokázal se soustředit. Všiml si, že ho ona pozoruje…
Odpovídal velmi stručně, na dotazy ještě strožejší… Ano, tak se u její rodiny mluvilo. Snažil se, aby jeho pohled vytvářel dojem sebevědomí, jako tomu bylo pokaždé… Odpovědi byly přesné a jako vždy proneseny s klidem a rozmyslem, za nímž se ale skrýval neustálý, až přehnaný strach z prozrazení… Nic ovšem nebylo znát.
Nedokázal by popsat, jak se mu ulevilo, když se sním po nějaké době její otec loučil…
Znovu ho ovšem zastihl jakýsi strach, když ona zůstala stát…
To neví, že je může kdokoli… Ne, tentokrát se možná opravdu bojí přehnaně… Ale…
Stále měla sklopené oči k zemi…
„Z-zranil ses…“ zeptala se, ale znělo to spíše jako konstatování. Její oči přelétli pohledem k jeho ruce…
Všiml si toho a zvednul obvázanou pěst, jako by si to právě uvědomil…
„To nic … Jen jsem se… odřel, když…“ zakoktal a pokusil se o zmatený úsměv…
„V pořádku… Tak… Nashledanou!“ řekla tiše a vydala se směrem k domu…
Když kolem něj procházela, zavadila mu nechtěně rukou o tu jeho… Cítila to…Blízkost…Ruka ji snad sama od sebe tak cukla a sevřela tu jeho…Jen na pár sekund… Ale i to ji vyděsilo…
V její tváři se mihlo polekání…
„P-promiň…Nashle!“ vykřikla ještě jednou a dala se do běhu, aby dohnala otce…
I on se zachvěl…
Jak dlouho to ještě dokážou tajit?
…
Na Konohu padalo šero…Vítr rozechvíval stromy a ty šustily s tím podivným náznakem studu, jako by se bály ukázat v celé své kráse před tmou rychle přicházející noci…
Její kroky se rozeznívaly prázdnou ulicí. Chladný vánek jí pročechrával vlasy a hladil tvář svými jemnými neposednými prstíky…
Poslední načervenalé paprsky se leskly nad obzorem, jako tajuplné pozůstatky dřívější sluneční záře…
Zastavila se až u jedné budovy a proklouzla dovnitř tenkou škvírou mezi dveřmi, snad aby se příliš nerozvrzali… Po schodech kráčela obezřetně, ne však nijak ustrašeně…
Teprve až za sebou zavřela a rozhlédla se po svém bytě, úplně se uvolnila. Den skončil… ten tak vyčerpávající a unavující…plný přetvářky…
Lehce pootevřela okno, ve tváři se jí na moment objevil náznak nejistoty a zaváhání… jako když dítě udělá něco špatného…
Usmála se sama pro sebe, při pohledu na usínající vesnici…
Po chvilce však zmizela v koupelně… Omýt ze sebe únavu…
…
Lehkými pohyby si rozčesávala vlasy… Zbystřila, když uslyšela ten známí zvuk
Všimla si ho ihned. Stál u okna, nejspíš právě přišel. Už se tak objevil mnohokrát… Pokusila se o úsměv. On tam však pořád stál…
Něco se stalo?
Popošla k němu a s otázkou v pohledu se na něj podívala… Uhnul.
„S-stalo se něco?“ špitla tiše. Byla zmatená… Něco se muselo dít…Takhle se přeci nechová…ne, když jsou spolu…
„Už…už nemůžu dál…“ řekl po dlouhé odmlce a otočil se, aby jí nemusel hledět do očí…
Možná to tak bude lepší…
Po těle jí přeběhl mráz… On…on vážně chce…
Tolik toužila mu něco říci, její tělo ale neposlouchalo… Cítila zoufalství… Strnule tam stála a pokoušela se přinutit něco alespoň vyslovit… Nic ji ovšem nenapadalo…
„Proč?…“ cítila jak se jí najednou překvapivě hrne slovo samo0 z úst…
„Už to nedokážu, každý den předstírat… Chápeš, jak je to nebezpečné?! Pokud jim něco dojde, tak… Tak… Víš přeci sama, jak je to nemožné… Polovina to odsoudí, polovina… má a tvá rodina… a vztahy mezi nimi…“
Ano, bude to tak lepší… Sám už to přeci promyslil… Je více proti nežli pro… Naděje, že to dokážou dál skrývat, že nikdo nic nepostřehne ani v jejích chování… ne, byla příliš malá…
„A-ale já to chápu…“ zašeptala tiše „Vím…Je to těžké, ale já si tu cestu zvolila. Ty…ty snad ne?!“
„Ano“ odpověděl…
Cítil její pohled. Slyšel to zoufalství, jenž jí pomalu vyznívalo v hlase…
„Ano… Ale víš, co riskujeme?!… Já nedokážu žít v těch náznacích! Začínám pochybovat, jestli to dokážeme…“ snažil se jí to vysvětlit. Ale věděl, že to žádnými slovy neospravedlní… Sám sobě to nebyl schopen říci… Ovládá ho snad strach?
„Já vím, ale…Takže ty chceš, aby…?“ zeptala se tiše a sklopila zrak…
„Nemáme na výběr… Pokud to půjde dál… jako to dnes… tak… Proč jsi to vlastně udělala?! Víš, jak to bylo neopatrné? Kdokoliv z toho mohl vyčíst, že…“ Vydal ze sebe trochu bezmyšlenkovitě.
„A-a kvůli tomu…?“ přerušila ho, hlas se jí chvěl čím dál víc…
Mlčel, až za chvilku odpověděl, jako by sbíral odvahu… Jeho hlas zněl však stále tak chladně…
„Ano, kvůli tomu taky a…“ dál už však nic nedořekl…
Z očí jí stekla slza…a další… Celá se třásla…
Takže tohle je konec…
Ruce si přitiskla k tělu, možná aby vytvořila poslední záchranou hráz mezi ní a skutečností ve snaze se jí vyhnout…
„Já…já…nechtěla jsem, aby…“ snažila se potlačit vzlyky. Nechtěla, aby viděl její slzy…
V tichu místnosti dopadla slza s ťuknutím na zem, jako poslední kapička naděje, jenž dívce proklouzávala mezi prsty…až příliš rychle…
„Já…Gomen!“ s těmito slovy se otočila a vyběhla na chodbu. Nevěděla kam jde… Noc byla temná, jen instinktivně utíkala ulicí…
Může za to ona… Jen kdyby…kdyby se ho nedotkla…Kdyby se nepotkaly…
Ne, jednou to přijít muselo…Ano, vždyť to přeci věděla… Ale takhle…
Může za to ona…
Chtěl za ní vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle… Omráčeně hleděl do prázdna…
Co tu vlastně dělá? Přemítal jako ze snu vytržený…
Ona…brečela? Ještě ji neviděl brečet… ne takhle…Musít za ní…
Klopýtal tím vše obestírajícím stínem noci. Až po chvilce ji dohonil… Chytnul ji za ruku, ona se mu ale vyškubla… Další teplá kapka mu dopadla na ruku…
Byl hlupák… Ne! Takhle to nesmí skončit…On to nechce skončit! Chce…chce být s ní… I přes to všechno…
Své ruce jí rychle obtočil kolem pasu… Už neutíkala, ani se o to nepokoušela…
Cítila jeho dotek. Už nemůže utíkat. Znovu ji chytil…
Ale proč? Proč se jí znovu dotýká…?
Pokusila se z jeho objetí dostat, ale ihned to vzdala…
Již nedokázala tajit dech, nemohla zadržet pocity, jenž ji věznily ve svém sevření…
„Proč? Proč mě nenecháš odejít… Už…už to skončilo“ zavzlykala… neodpovídal…
Položil jí svou hlavu na rameno…
„Proč?…“ sykla tiše, s neuvěřitelnou bolestí v hlase…Slzy jí znovu vhrkly do očí…
Jak najít cestu, když ji skrývají přízraky pochyb a obav? A jakou si vybrat… cestu bezpečnou, avšak vybranou strachem… či snad hrbolatou, již ale zvolilo srdce… ?!
Promluvil až po chvíli…
„Protože… protože to nikdy nedokážu…Ztratit tě… A pokud by to…“
Tentokrát to ona ucítila… tu teplou slzu, jenž jí spadla do dlaně…
Jeho slzy… Neviděla je, ale cítila… a byla asi jediný člověk, kterému se to přihodilo…
„…a pokud by to skončilo… Bylo by to pro mě tisíckrát horší, než kdyby se o nás dozvěděli! Omlouvám se…Nechci, aby to skončilo! Jsem hlupák, že jsem si to uvědomil až teď…“
Stiskla jeho ruku a otočila se… políbila ho…
Ve dlani stále cítila slzu… Drobné množství naděje, jenž uvnitř ní však plápolalo, sic malým plamínkem, ale dokud tu bylo, dokázala jít tuhle cestu dál…společně s ním…
…
Vzduch na ni otevřeným oknem dýchl svým chladem. Netřásla se však zimou… Spala v jeho obětí, jenž do ní vnášelo klid. Přála si, aby to tak bylo napořád… Slyšela jeho srdce… Ne, šťastnější už být nemůže…
I on byl uvolněný… Ve spánku objímal ochranitelsky její paže…
Ta chvíle patřila jenom jim… Ta krátká chvíle, již měly znovu rozbít ostré paprsky slunce…
…
Ulici přecházela se spěchem…Rychle míjela lidi, nikomu z nich nevěnovala pohled… Byla uzavřená do sebe, v hlavě jí vířilo tisíce myšlenek…
Jak je to možné?! Žádné zprávy? Nemají o nich vůbec žádné zprávy…Prý „Víme jenom, že situace okolo Oblačné vesnice je velice obtížná a nebezpečná… Hokáge si uvědomuje závažnost situace, ale také ví, že tým, jenž poslala by neměla mít s tímto problémy…“
Trochu naštvaně zakroutila hlavou. Nemohla na ně naléhat, ale věčné čekání ji mučilo… Už dávno se měli vrátit… I on… V mysli se jí objevovaly zčásti vystrašené, zčásti zmatené myšlenky…
Co když je…? Co když už se nevrátí… Možná už…
Ne! Musí ty myšlenky od sebe odehnat! Tímhle to akorát přivolá…
Prudce se zastavila, jakmile uviděla ty známé dveře, obratně jimi proklouzla dovnitř a už mířila k dalším, těm k jejímu bytu…V temné chodbě se rozeznívaly její kroky, jenž ji ještě víc znervóznily…
Téměř samozřejmě vytáhla klíče z kapsy a pokoušela se je zarazit do zámku…
Až teď si všimla, jak se jí třesou ruce…
Je to špatné znamení?!
S údivem ve tváři si je promnula a pokusila se znovu…Tentokrát se jí to povedlo a za chvilku už uslyšela to známé klapnutí…
Pomalu vešla do bytu…zůstala stát jako omráčená… Oknem otevřeným dokořán vlála záclona…Tak, jako kdyby právě přišel… Někde uvnitř se v ní zablýskla naděje…
Další znamení? Ale jak?! On…vrátil se?
Ihned se rozhlédla po bytě, v pošetilém doufání…
Možná už je zpět!…
Prázdno a ticho… Zavřela dveře a posadila se na židli ke stolu. Svou tvář skryla do dlaní…
Proč tu ještě není…
Už alespoň dva roky tu žila, bez rodiny… Byla zvyklá tu sama žít, ale najednou ji to ticho sevřelo svou silou, jenž v ní vyvolávala ještě větší úzkost……
Ano, bývala sama, ale on stál vždy někde poblíž… Vedle ní… Sám jí to přeci řekl, že byl a bude… Teď tu však sedí sama a jeho slova se zdají jako sen, ze kterého ji neurvale probudila skutečnost…
Ne, nevadilo jí, že musí být na misi… Ani dny, jenž se jí zdály o mnohem delší ji nemohly rozhodit jako skutečnost, že je uprostřed neustálého boje… Tam někde venku.
Cítila nutkání běžet pryč… utíkat… Pocit čekání ji mučil a svazoval… Chtěla běžet za ním… Zjistit, proč se nevrací…
V hlavě jí znovu proběhly strašné myšlenky. Chvěla se…
Teď musí být silná… Už nesmí brečet… Není už přeci ta malá holka…
Slunce rychle mizelo za kopce okolo vesnice… Zatajila dech a hleděla na oblohu, zbarvenou do ruda… V srdci však cítila jakési obavy, jenž ji pomalu zaplavoval celé tělo… Zatřásla hlavou…
Ne, on se vrátí…
…
Přesunul se i se zbytkem týmu hlouběji do lesa, jenž teď zaplavilo šero… Převaha nepřátel ho znepokojovala. Nečekal takovou převahu dobrých ninjů… Někteří ze skupiny byli zranění, jiní unavení. I on už nebyl schopen dlouhého boje, který ho ovšem ještě jistě čekal… Rozkázal, aby se rozptýlili…
Dalšímu nárazu uhnul… Nezbývalo mu moc čakry a únava ho přemáhala čím dál tím víc. Ještě jednou uhnul… Pomalu se mu zatmělo před očima…
Musí přeci vydržet…Nechce tu přeci zemřít! Kvůli… kvůli ní…
Pokusil se vzpamatovat…Tentokrát útok odrazil, ale nedokázal ho celý vykrýt… Na rameni se mu vytvořila hluboká rána, z níž tekl silný proud krve…
Sakra!
Vše okolo něj se začalo utápět v mlze… V temné mlze, jenž mu zabraňovala prohlédnout dál…
Ucítil tupou ránu.
Vzpomněl si na ni… Uvidí ji ještě? To ho naplnilo smutkem…
Pokoušel se pohnout tělem, ale nedokázal to. Potom vše obestřela ta hustá mlha a jeho mysl se někde v ní ztratila…
...
Klopýtala po vyprahlé cestě. Bodavé kamínky písku jí padaly do bot, ona se však pokračovala. Stále utíkala… Zastavila se, až když jí bokem projela silná bolest, jak nestíhala dýchat… Tenké kimono, jenž v teplých dnech nosila na sobě místo normálního oblečení, se jí lepilo na tělo… Za pár sekund se však dala znovu do běhu…
Vrací se… Ti, jenž přežili misi…
Cítila, jak jí hrdlo svírá radost…Měla v sobě však cosi trpkého…
Konečně… Ale…Co když… co když se nevrátí… Ano, mohlo to tak dopadnout… Je možné, že… Ztráty na lidech prý byly vysoké…
Teď přijde přeci ten okamžik… Možná už…
Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy… Pálily ji na tváři… Rychle je však utřela… Musí tam být co nejrychleji… U brány Konohy…
…Místa mnohých šťastných setkání… i mnohých krutých zjištění…Jí zbývá jen doufat…
Sepjala ruku v pěst… Rychle míjela chodce. Zastavila se až nedaleko brány… Potom, jakoby normální chůzí pokračovala…
Nejdelších sto metrů… Pomyslela si.
Celé tělo se jí chvělo, možná strachem, možná zadýcháním…
Až u hlídky se trochu zaraženě zastavila… Nepříliš daleko se blížily postavy…
Musí to být oni…Proč jim neposlali záchranný tým?!…
Neklidně pátrala pohledem, ale nikde ho neviděla… Někteří podpíraly druhé. Jiní se samy vlekly…
Rukama si objala tělo. Přejel jí mráz po zádech… První z nich ji míjely… a pak další a další…
Nevěděla, jak dlouho tam tak strnule stála… Zdálo se jí to jako celá věčnost… Cítila, jak pomalu přestává být schopná zadržet dech. Třásla se… Hrdlo ji svírali strach a úzkost… Myslela, že omdlí. Cosi ji však nutilo stát. Stát jako zkamenělá…
On… on už se nevrátí…
Vítr jí načechrával vlasy… V jeho vírech se točily listy, v těch zvláštních tancích, tak často opěvovaných umělci…
Cítila smutek… Ta bolest ji přímo otupovala… Cítila jenom ty pocity… Už nedokázala přemýšlet… Její mysl se utápěla ve zlatavé záři odpoledního slunce… Ztrácela naději…
Proč?
Ve svých představách už si tolikrát vybavovala, jak ho vidí přicházet… Jak k ní míří… Všechno to byl však přelud, jenž ji ještě víc ničil…
Lidí na cestě pomalu ubývalo…
Zavřela oči jako dvě skřínky, aby v nich uzamčena své slzy, jimž už pomalu nedokázala bránit… Byla zmatená… Již nedokázala doufat… Její přání se rozplynulo…
Jak rychle můžou zmizet sny… Sníme je dlouho… a oni nás opustí, zmizí stejně rychle jako se voda vsákne do vyprahlé zeminy…
A potom to ucítila… Zachvěla se…
Cítím…
Pomalu otevřela oči… A nedokázala jim uvěřit… Stál tam, před ní… Jeho siluetu prozařovalo slunce…
„Sen…“ vyslovila tiše…
„Hinato…“Jeho unavená tvář se na ni usmála…
Ne, to není sen…
Slza jí stekla po tváři…a po ní druhá… Už jí to bylo ale jedno… Nevšímala si cizích pohledů… Celý svět pro ni zmizel… Vnímala jen jej… Udělala pár kroků vpřed… Hleděla na něj…
Ne, teď už je jedno, kdo se dívá… Ona ho miluje… a tak to prostě je…
Pohlédla mu do očí…
A klesla do jeho náruče…
Cítila, jak se nadechuje, možná aby něco vyslovil…
„Ne, nic neříkej…Je mi jedno, kdo nás vidí… Miluji tě Neji…“ Další slzy jí stékaly po tváři, na rtech se jí však rozvinul úsměv…
„Miluji tě…“ vyslovila s něhou tiše…
…
Do očí ji vhrkly slzy…
„Tak mi to vysvětli!“ křičel Hiashi na dívku, krčící se v rohu.
„Co se mezi vámi stalo?! Chci to vědět!“
„N-nic!“ řekla se vzlykotem, když se pokoušela vstát.
„Jak nic!? Nelži mi!“ Řekl tvrdě a dal jí facku, až vyjekla…
„Nelži mi! Hodně lidí vás vidělo! Celá Konoha si o tom šeptá!“
„Já…já ho miluji!“ vykřikla a očividně ho zarazila svou upřímností…
„Zbláznila ses?! Vždyť je to tvůj bratranec! Copak nemáš žádnou úctu ani zábrany?!“ vykřikl stále udiveně.
„Já?! To vy žijete jak… Dnes už je to přeci možné! Není to zakázané!“ snažila se vzlykajíce obhájit…
„Na tom nezáleží! To nechápeš, že je z Vedlejší rodiny?! Nemůžeš s ním být! Co by se pak asi stalo! … Chápeš jaká je to potupa pro Hlavní rodinu! Všechny jsi nás znemožnila! Před celou vesnicí!!“
„T-to není pravda… Kdyby jste nežili tolik podle přežitků, naše rodiny by byli sjednocené…“
„Jenže to se nikdy nestane. S tím se smiř! Nikdy! To nedopustím! A s ním už se nesetkáš! Postarám se o to, abys měla tolik misí, že… Už se s sním nikdy nesejdeš, rozumělas?!“
Po tváři jí tekly slzy…
Chtěl ještě něco říci, ale přerušilo je náhlé zaťukání…
„Hiashi-sama, mám vzkaz od Vedlejší rodiny…“
„Dále! Co se děje?!“ vykřikl na přicházejícího Hiashi s tváří stále zkřivenou hněvem…
„N-n-nemůžou ho nikde najít.“ Vykoktal mladík, krčící se u dveří…
„Cože?! Jak to?“ vykřikl s pohoršením. Potom se otočil k Hinatě…
„Až se mi dostane do rukou…postarám se, aby dostal za vyučenou a byl vyhnán z Konohy! Takhle se mi rvát do rodiny… “
„Ne! To nemůžeš…Na to nemáš právo! Má tu domov, vždyť tu žije…!“ vykřikla a rukou si zakryla tvář, když její otec napřáhnul ruku k úderu… Zastavil se však…
„Ty mi už ani za tu ránu nestojíš!“ vyprskl „Můžeš být ráda, že tě nechám v domě a nevyženu tě…“
„To ani nemusíš!“ vykřikla a vyběhla na chodbu i přes to, že se ji pokusil zastavit…
Neji… Kde se skrýváš…
Utíkala z domu. Ne, tam už nemohla strávit ani minutu… S ním… Se všemi těmi lidmi, jenž ji teď zavrhovaly… Matka mlčela… Možná jen Hanabi se k ní chovala normálně, ale i tak cítila její podezřívavý pohled, jakoby skrz prsty…
Snažila se vyhýbat lidem. Vyskočila na střechy… Mířila do lesa… Nechtěla tu zůstat, pokud on utekl…
Kde může být?
Jen instinktivně se rozhlížela mez hustě rozmístěnými stromy… Použila Byakugan, nemohla však křičet… Možná se ji pokusí hledat. Už jen aby ho dostaly…
Kam by šel…
Vyskočila na větev, rychle pokračovala na další a přitom se rozhlížela…
Ano, kde může být? Kam by asi mohl jít… Čeká snad na ni?Ale kde…
Možná…
V mysli se jí vybavily vzpomínky…
Je to snad ta část lesa, kde… je to možné, aby… O tom ví jen Neji a ona…
Její vzpomínky…
Na té misi byli jen oni dva. On zase tak chladný, necitelný… Nesnesla ten pocit. Oba mlčeli… I když spolu už trénovali… Vždy k ní byl takový…
Uspěli v ní… ale ta těžká část byla teprve před nimi…když se vraceli…
Ano… znovu někdo napadl Konohu… a oni ji museli bránit. Nepřipraveni…
Déšť ji bičoval do tváře, velké kapky si rozrážely cestu i mezi silnými listy stromů…
Tma už dávno sedla na krajinu a teď ji rozrážely jen rudé plameny hořících domů Konohy, která byla přeci jen daleko…
Řekl jí, ať se schová… Prý, že je to jeho povinnost…I když namítala, zavedl ji do malé jeskyňky…Všude vládlo šero…
A potom šel bojovat…
...
Neji v největší rychlosti míjel ta místa…
Co když ji to nenapadne… Do západu slunce musí zmizet…I bez ní…Tušil, že už teď vědí o jeho útěku… Co nevidět ho začnou pronásledovat. Chtějí pro něj zajisté trest. A jelikož se jedná o rodinu Hyuugů, mohla by to klidně být i smrt…
Ne, ji nezabijí… je přeci z Hlavní rodiny…
U jednoho stromu zůstal stát. Vzpomínky mu samy vtrhly do mysli…
...
[i]Kapky se odráželi o zem, na níž vytvářely obrovské kaluže a pomalu ji měnily na bláto, jak se půda rozmělňovala…
Byl silný. Uhýbal jeho útokům, ale pomalu mu docházela čakra… Snažil se ho zasáhnout, ale i on byl velmi hbitý… A potom vykřikl to jutsu… Byl překvapený a nestihnul mu uniknout¬…¬
Sevřela ho ohromná síla, nemohl se vůbec pohnout a cítil, jak mu to z těla vysává čakru… Byl bezbranný…
„Tak co hrdino?! Co budeš dělat?!“ vykřikl jeho protivník se znatelně krutým úsměvem…
„Víš, mohl bych tě zabít hned, ale… Ten tvůj pohled! Chtěl bych si to co nejvíc užít…“ zasmál se a přitom dělal znaky rukou…
„Kaihó Nentó no Jutsu!“ vydrala se mu slova z úst… Zůstal stát jako strnulý. Na tváři se mu znovu rozvinul ten úšklebek…
„Uvolnění!“ vykřiknul potom.
Neji vyděšeně hleděl před sebe…
Jak?! Jak ji mohl… Vždyť on ji…
Dívka klečela spoutaná na zemi… Zavázal jí oči a ústa…
„Jak jsi ji…?! Ty…“ vydal ze sebe Neji naštvaně…
„No ano… Vše byla iluze, genjutsu, Hrdino…Ani to tvoje ´bílé oko´ti nepomohlo! Ty ani ona se odtud nedostanete živí“
Rozevřel oči a cosi se v nich zablýsklo…
Mladík se s snažil dostat se z jeho jutsu… Pokoušel se pohnout rukama, ale cítil bolest, jakoby se mu trhaly svaly…Musel se kousnout do rtu, aby nevykřikl bolestí…
„Chehh, je to dokonalý způsob uvěznění! Nemá smysl se vůbec snažit…“
Skrčil se k dívce a přiložil jí katanu ke krku…
„Ano, nejdřív ji a potom tebe. Budeš se dívat, jak umírá.“ Vypustil s úst a jen na chvilku se obrátil k mladému shinobi…
„Ale pokud je ti to jedno…“ řekl vyzívavým hlasem…
Neji mlčel. Věděl, že jeho protivník chce, aby se ještě více rozzuřil…
Dívka se chvěla a i přes zavázaná ústa bylo slyšet jak vzlyká…
Ne, nesmí hrát podle něj… Musí se co nejdříve dostat z toho sevření… A zachránit se…
Muž cuknul katanou… Neji chtěl zavřít oči, snad aby to neviděl, ale jeho tělo ho neposlouchalo… vykřikl…
„Ha, takže ti to není jedno, hrdino…“ Zašklebil se podle protivník. Ale tentokrát se nesmál. Tomu, jenž se mu dralo z úst, se již nedalo říkat smích… Byl to spíše chrkot stvůry, těšící se z přicházející vůně čerstvé krve…
Nezranil ji… Chtěl, abych si to myslel…
Vzal meč a jemně jím přejel Hinatě po tváři…Vychutnával si tu chvíli, když zanedlouho přitlačil na meč a po dívčině bílé tváři sklouznul silný pramínek temně rudé krve…
„Nech ji být… Pusť mě a bojuj!“ vykřikl Neji…
„Myslíš jako férově?! Ale to není můj styl… To bych si ten ´zápas´ vůbec neužil, ne?!“Otočil se k němu. Znovu se uchechtl a tiše vyslovil…
„Vadí ti, když se jí dotýkám… Sleduj…“ Obrátil se k Hinatě a pevně ji chytil za rameno. Nahnul se k dívce a dlouhým tahem jí olízl krev od krku až po ránu…
„Ty hajzle! Nech ji být!“ neudržel se Neji, překvapený sám sebou…
Musím něco udělat! Jinak ji ten hajzl…
[i]Hinata se znovu otřásla. V malé jeskyňce byla tma a ze stropu na ni padaly ledové kapky vody, protékající někde mezi prasklinami zvětrané skály… Jí už to bylo ale jedno. Promočené, prosáklé oblečení se jí přilínalo na tělo a studilo ji tak, že dalších pár kapek již nemělo vliv…
Hlavou se jí honily spousty myšlenek…
[i]Prý „počkej tady…“… je to mise jich obou… Měla by mu jít pomoci…
Hinata z toho měla špatný pocit…
To, co říkal…je to hloupost! To není důvod… Když je protivník silný…
„Jsi z Hlavní rodiny… Je to má povinnost…“ Vždyť ten muž je nebezpečný… Kdyby šli dva tak…
Zakroutila hlavou…
Musím mu pomoci…
Vyběhla do temnoty lesa a použila Byakugan…
Nebudu tu přeci sedět a čekat…
Snažila se ho zahlédnou a zanedlouho se jí to podařilo. Viděla ho ale velmi špatně…
Musí jít blíž…
Zastavila se až velmi blízko a skryla se za stromem…
Co to dělá? Proč jen stojí a neútočí…
Snažila se rozpoznat, co se děje…Až po chvilce si všimla, že na mýtince mezi stromy je další osoba… otřásla se…
Ale to je… Genjutsu! Musí to být… Proč to ale nepoznal… Co se s ním děje…
A potom zaslechla ten odporný hlas nepřítele…[/i]
„Klidně si křič…Jak jen vy, z Konohy, jste ubozí!“ Jen na chvilku se odmlčel. Přitom přejel hrubě dívce prstem po tváři a stoupnul si…
„Asi tě zklamu… Nejdřív přeci jen zabiju tebe… S ní by mohla být ještě zábava!“
„Nech ji nepokoji! K čemu ti bude, když ji zabiješ!? Vždyť… je to jen…“ přeušil ho mladý shinobi…
„Ta holka…Cch, pro tebe hodně znamená, co?!“ pokračoval, jako by ho vůbec neslyšel, stále měl na tváři ten úšklebek, jenž se zdál až nelidský…
„Heh, vy ubožáci a vaše city…“
„Zklapni! To, co říkáš… není to pravda! Vůbec nevíš, co si myslím! Jen odhaduješ!“ vydal ze sebe Neji znechuceně…
„Právě, že vím, Hrdino! Mé jutsu otevírá tvou mysl… A nejsilnější emoce zjistím! Copak mi na to řekneš!“ zasmál se „Nešťastná láska, jak ubohé! Čekal jsem, chladnost a téměř žádné emoce od bojového genia klanu Hyuugů…“
„Zmlkni!“
„…A nejen to… neprohlédl jsi ani mé genjutsu! Myslel sis, že slovem uvolnit to vše končí?! A ono to právě začalo!“ Znovu následoval ten posměšný skřek…
Genjutsu?! To celé bylo… Jak to mohl…
„Jak…“ vyslovil udiveně…
„Jak?! Ta dívka tě tak rozhodila, že jsi ani nedokázal dávat pozor! To je mé druhé jutsu. Mučení mysli…“
„Proč jsi mě nezabil dřív?!“ vyhrkl…
„To je nuda…“ odpověděl protivník, jako by to bylo očekavatelný a obyčejný důvod…
„Jsi…“ vydal ze sebe Neji, ale ihned ho muž přerušil „Šílený?! Tobě už to může být jedno, protože teď zemřeš!“ vykřiknul nečekaně…
Neji… Ona… Co to říkal…
Proud myšlenek jí neustále vířil v mysli…
Co…?! Neji…
Ne, teď na to není čas… Musí mu pomoci… Ale jak…?!
Sledovala, jak se k němu muž blíží…Věděla, že musí něco udělat, a to rychle…Tělo ji však neposlouchalo a ona hleděla, jak se k němu přibližuje nepřítel s vytasenou katanou…
Teď!
Odrazila se od větve a doskočila na zem mezi ty dva ninji…
„Hinata-sama…“ vydrala se překvapená slova z úst Nejiho…
Protivník, sic téže zaskočený na ni zaútočil… Rychle se vyhnula jeho útoku a sama začala útočit, přitom se však musela vy1hýbat mrštným a dobře mířeným ranám katany…Odrážela ji však s velkou námahou… Pomalu jí ubývaly síly i čakra…
Musím! Rychleji…
Sama však věděla, že brzy nastane moment, kdy už nebude moci uhnout…
Ještě párkrát uhnula a zasáhla ho…
Teď nepoužije čekru… Ale stále má meč… Neji… Proč tam tak stojí?! Již na něj nefungují jeho jutsu…
Uhnula znovu, ale sama už si byla vědoma, že za chvilku už nedokáže odolávat…
Jediný chybný pohyb se za nedlouho dostavil…
Projela ní strašlivá bolest až vykřikla…
Muž udýchaně vykřikl: „Smůla! Mě jen tak nějaká holka neporazí…“
Neji se však stále nehýbal… Cítil se, jako svázaný… I když už jutsu povolilo…
Hinata byla poloochromená bolestí, jenž měla ohnisko u ramena, kudy jí prošel meč…
Tohle… je konec? Konec… Ne! Ještě můžu vyhrát… jen…
Oblečení, nasáté vodou již nedokázalo pohltit i krev, řinoucí se z rány… Pokusila se pohnout rukou… Projela jí tělem křeč až jí do očí vhrkly slzy…
Ne… já věřím… Já to nevzdám…
Udělala pár rychlých pohybů…Znamení rukou…
„Co…“ vydrala se muži z úst kratičká otázka… potom umlkl…
Úder...
V hrudi měl nepříliš hluboko zaťatý kunai… Jeho účinnost však ještě více napomáhal silný proud čakry, jemuž nemohlo nic bránit cestu…
Mrtví klesl k zemi… Přelud zmizel…
Hinata z posledních sil uchopila rukojeť katany a vytáhla si ji z těla…Potom se i ona sama sesunula se k zemi, s tichým zasténáním… Až v tu chvíli jakoby Neji procitl ze svého strnutí…
Rychle se k dívce sehnul…
„Hinata-sama…“ vydal ze sebe, zděšeným množstvím krve…
„N-neji…“ vyslovila… „Neji…To, co říkal byla… byla to pravda?“ dodala tiše…
„Je to moje vina… Kdybych… Kdybych to dřív odhalil, tak… Konoha není zase tak blízko… navíc…Útočí na ni… Nedokážu vás dopravit do nemocnice včas…“
„Neji-kun, to je dobré. J-já to zvládnu…“ hlesla dívka…
„Ne! To není dobré! Víte, kolik krve jste již ztratila…Jestli…“
„Neji… Nevzdávej to hned…“ špitla tiše, že ji téměř nebylo slyšet…Omdlela…
Mladík nic neřekl. Utrhl kus látky ze svého oděvu a přiložil na ránu…Potom dívku vzal do náruče a vyskočil na větve stromu…Musel se tam dostat co nejrychleji do vesnice…
Probrala se až za dlouho… Téměř tam byli… Netušila, zda to přežije… Cítila, jak jí pomalu otupují smysly…
Ne…Ještě ne… Musím… se ho… zeptat… zněla jí slova v mysli…
„Neji-kun…“ vyslovila…
„Hinata-sama! Vydržte. Už jen chvíli…“
„…Já… To, co říkal… Byla to pravda?“ řekla chraplavě…
Mladík neodpovídal… Hleděl před sebe…
„Neji-kun… Jestli…jestli zemřu…Chci to vědět…“ vydala ze sebe…
„Byla to má vina…měl jsem vás chránit…selhal jsem…“ řekl po chvilce mlčení mladík.
„jestli zemřete… chci, aby…“ potom už nepromluvil…
Víčka jí ztěžkla a ona musela zavřít oči… Pohltila ji tma…
Asi nikdy nezjistí, zda to, co cítila nebyl jeho polibek…
[/i]
…
„Neji?!“ vyslovila dívka, když zahlédla mužskou siluetu… Věděla, že mohla riskovat objevení, ale tušila ho… Musel to být on… otočil se jen napůl… Věděl o ní.
Skočila na pár větví a za chvilku byla u něj. Stál na kamenné skalce a hleděl kamsi do dáli…
„Neji…“ vyslovila, když byla jen kousek od něj…
Je v pořádku… oddychal si.
„Nikdy…nikdy jsem si nevšimla, že je tu řeka…“ řekla, aby přestalo ticho, jenž ji tísnilo. On stále mlčel… Ale byl to on. Ne žádné jutsu. Sklopila zrak…
Možná… Zlobí se… Už se nemůže vrátit…
„G-gomenasai…Nechtěla jsem…“ nedokončila větu.
Promluvil až za delší dobu…
„Hinato… Chci se tě na něco zeptat.“ Začal vážně a opatrně…
„A-ano?“ vydala ze sebe…
Co se děje…
„Opravdu… Opravdu se mnou chceš utéct?…“
„Ano… Myslíš, že kdybych nechtěla, tak…“ Zeptala se.
Co je sním?Co tím myslí?
„Můžeš…“ vydal ze sebe a potom se zarazil… Promýšlel a zvažoval každé další slovo… „Můžeš tu zůstat…“ pravil chladně…
Dívka něco chtěla říci, ale on ji ještě přerušil…
„Musíš to zvážit… Oni… Tobě nic neudělají… Máš tu přátele, rodinu…měla bys na to myslet…“ vyslovil.
To přeci…
„Jak to myslíš? Vážně… Copak nevíš, že… že bez tebe…Bez tebe to pro mě nic neznamená! To ty jsi přeci… Copak to nevíš? Jak to můžeš říct?“ do očí ji vhrkly slzy…
„Vždyť… vždyť mě znáš! Já…Nikdy…Myslíš, že mě nehledají?!“ Sahlnula si na tvář…
„Náš klan na to jen tak nezapomene…Budou nás všude hledat…Udělají pro to cokoliv! Nebude to lehké… Nechci, abys litovala…“ odpověděl tiše…
Proč… Vždyť on a ona… Ne! Tentokrát musí být ona…Ta silná…
„Jak to můžeš vyslovit!? Já… já si tuhle cestu vybrala… Proč…proč pořád pochybuješ?!“ V tichu lesa šuměla řeka… Zvedl se vítr a pohrával si ve větru s listy…
„Neji! Miluji tě! Miluji…Ty… Necítíš to tak snad ke mně? Je to snad klam…“ položila mu ruku na záda…
„Ne, já tě… Cítím to tak… Já jen…“ On tentokrát sklopil zrak…
„Tak… tak… Ty tomu nevěříš?… Pokud já a ty… My přeci… Chci to slyšet…Chci, abys to vyslovil…“ vzlyk zadržela v poslední chvíli. Zachvěla se…
„Já…já…“ začal, hlas se mu chvěl, jako by to ani nedokázal…
„Baka Neji! Baka! Proč o všem vždy pochybuješ?! Proč…“ Tloukla ho pěstmi do zad, ale pomalu přestávala…Tentokrát již nedokázala zadržet vzlyk ani slzy…
Otočil se k ní a objal ji…
„Proč…“ zašeptala…
„Já…Miluji tě Hinato…Promiň… Už…už nikdy nebudu…“ vyslovil on…
„Slibuješ?“ zeptala se a ještě víc ho objala…
„Slibuju…“
Hé, NejiHina je moje úchylka :D
Nevím proč, tihle dva mi k sobě prostě sedí XD
Komentáře
Přehled komentářů
Vážně ti moc děkuju, jsem ráda, že se ti to líbí, jsem vlastně "poctěna" :D XD
A to vážně :D
Skvělý...
(Akumakirei, 4. 3. 2009 22:35)Tak to nejsi jediná, komu tenhle pár sedí :D Tohle byla úžasná povídka, musela jsem si ji vytisknout a věř, že obvykle tohle nedělám *červená se XD* Takhle se ti moc povedla, takže jediné co asi řeknu ( či spíše napíšu) je jedna velká NÁDHERA!!! (A za tím si stojím :)
Moc děkuju
(Kanna/Katotoka-administrátor, 5. 3. 2009 17:52)