Pozn. autora: Tohle je povídka o Hinatě a o slibu, který si dala. Je to jedna z mých prvních a tak je to trošku horší. Hlavní postava je trošku ten typ "Merysue" (doufám, že to píšu dobře). Je tam navíc spousta chyb, ale doufám, že je i přes obrovské nutkání přehlédnete a nebudete jim věnovat nijak obzvlášť kárný komentář. ^_^
Poslední bitva...?!
Stála v hustém lese. Byly asi čtyři hodiny ráno a temná noční obloha se měnila v modro-šedou. Hinatě už docházely síly. Mírně se skrčila v bolesti a chytla se za rameno, do nějž bolest vystřelovala. Doufala, že svému nepříteli aspoň na chvíli utekla. Bojovala už čtyři hodiny s tímhle přívržencem Orochimara. Stopoval ji snad už od brány v Konoze. Kvůli tajemství Byakuganu. Hinata tušila, že brzy překročí hranice své síly. Musela si ošetřit své rány. Moc času jí nezbývalo. Sundala si svou světlou mikinu, roztrhla ji na cáry. Pomocí druhé ruky a úst si stáhla jeden cár jako obvaz na rameni nad ránou, z níž proudila sytě rudá krev. Najednou zakašlala, až vyplivla krev. Podlomily se jí nohy a upadla na zem . Dlouhé černé vlasy ji spadly do obličeje. Takže mám vnitřní zranění. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Pokoušela se vzbudit Byakugan, ale její prsty se stále chvěly. Nakonec to dokázala, ale jen z části. Je pozdě! Nepřítel je zde.
Hinatě se něco vybavilo. Něco z dávna.
Na to, co o ní řekl její otec, když se stala ninjou a přišla k nim domů Kurenai-sensei. O tom, že je podružná. Že je slabá. A ona si to myslela také. Ale i tak se jí to dotklo. Někdy ji napadalo, že o ní věděl. Věděl, že to slyší, že tam stojí. Ano, věděl to…
Hinata sklopila zrak.
Pokusila se rychle vstát, ale jen v mezích možností. Stál za ní. Otočila se. Jeho kvicht se šklebil v surovém úsměvu. „Tak přece jsem tě našel. Jak taky ne, po těch krvavých stopách se hledalo velmi lehce. Nemůžu uvěřit, že někdo z rodiny Hugů je tak slabý.“ Při posledních slovech se zlomyslně ušklíbl. Hinata stále nepopadala dech a čekala, co se stane. Její protivník se začal procházet kolem ní (už věděl, jaká je bezpečná vzdálenost.), jakoby si ten okamžik vychutnával. Ano, byl také raněn, ale ne tak, aby ho mohla jen dorazit. Hinata si otřela krev z brady a konečně úplně aktivovala Byakugan. Rozběhla se, v pokuse zasáhnout ho, i když už z předchozího boje věděla, že je vůči nárazům chakry imunní. On bez problémů uhýbal a výsměšně vytrousil: „ Zatím útočíš, ale mám pocit, že ses ještě neseznámila s mým druhým mečem…“ Hinatě proklouzlo hlavou: Žádný druhý meč nemá. Sama jsem to kontrovala!
Dál však přemýšlet nemohla. Upřeně se zadívala na jeho pravou ruku, která uchytila jakousi rukojeť. Netrpělivě čekala, jakou z něj vytáhne katanu. Žádná tam nebyla. Hinata měla vyhráno. Z předchozího boje věděla, že její protivník je přeborník na meče. Teď však nemá zbraň! Vrhla se proti němu se svým, sice speciálně vybroušeným, ale i přesto pouhým kunaiem. Na jeho tváři se však znovu objevil ten krutý úsměv. A pak to uviděla. Byla příliš blízko, než aby stihla uskočit. Jen se mírně otočila. Ozval se ten zvuk. Zvuk, jaký je slyšet, když se protivníkův meč zabodne do lidského masa. Hinata odlétla pár metrů dál, upadla na kolena. A v bolestných křečích se musela skrčit.
Zase vzpomínka…
Hinata se dnes upravila. Místo nenápadného oblečení si oblékla kimono. Bylo sice stejně nevýrazné, jako ty šaty před tím, ale kimono je kimono, a teď, když jí je skoro
Krčila se na. Klečela a rukama se opírala o zem. Začala plivat krev, kašlat, hlavně jen aby v sobě udusila vzlyky bolesti. Bitva byla u konce. A ona prohrála. Proč to neprokoukla dřív? Čepel se vytvořila z jeho nahromaděné chakry. Křečovitě se držela za břicho. Krev jí kapala z trička. Zasáhl ji velmi přesně do břicha. Vlastně jí meč velmi dokonale projel skrz. Znovu zakašlala a vyplivla krev, přičemž se dotkla čelem země. Její dlouhé černé vlasy jí splývaly dolů. Začalo pršet. Její protivník, jenž si tuto scénu doslova užil, se k ní přiblížil jen ne pár kroků. S tím svým nechutným, úsměvem. „ Já ti říkal, že nade mnou nevyhraješ.“ Hinata se ještě pokusila vstát, ale znovu spadla na nohy. „Už nemá cenu bojovat. Jsi už prakticky mrtvá. Je mi až odporné získat tajemství Byakuganu od někoho tak slabého jako jsi ty. Již od začátku našeho souboje bylo jasné, že to takhle dopadne a ty to víš. A to nezměníš.“ Hinata ještě zvedla hlavu. Tato slova znala, řekl jí je Neji při chuninských zkouškách. „Tak ty si vážně myslíš, že jsem tě nesledoval? Vím o tobě vše. Z tvé složky. Proto jsem si tě taky vybral. Nejslabší článek z Dlouhého řetězu klanu Hyugů…“ Hinata už ani neposlouchala, co říká, zavzlykala… Nejspíš má pravdu… Možná, že ani Neji se nemýlil… Ani její otec…Nikdy se nezmění…Vše si jen nalhávala… Hinata byla celá promočená krví a deštěm. Klečela na té zemi. Mokrá z deště, osvěcována bílým ranním nebem… Začala ztrácet vědomí. Propadala se do hluboké propasti pochybností. V hlavě měla úplně prázdno.
„Tak.. tak to jsem já?“ Uviděla dívku před sebou. Seděla a hlavu měla na kolenou. Vzdala se. Vzdala… I já se vzdávám?... I já se vzdám ... A v tom to uslyšela…Já se nikdy nevzdávám! Nikdy neberu své slovo zpět, to je moje nindo! A tomu věřte!... Naruto-kun…Máš pravdu…
Zase vzpomínky…
„Na této misi se prokážou tvé kvality Hinato“ Hiashi si přísně prohlédl svou dceru. Hinata nic neřekla, jen kývla. Ale dala si slib. Tentokrát…to dokážu!...Pro sebe, proto abych si dokázala, že mám nějakou cenu, abych to i svému otci dokázala!
Hinata se pokusila vstát. Můž se zarazil, umlkl. Dívka opravdu vstala…po tolika zraněních. Trošku klopýtla. Po nohou jí stékala další krev z rány na břiše. Protivník se znovu zasmál: „Tak už to vzdej.“
„Nemůžu. Dala jsem slib“
Jeho smích ještě vzrostl. Vlastně se zdálo, že právě přišel o rozum.
„Tak ty jsi dala slib…Ty, malá a ubohá…“
Hinata věděla, že teď má možnost, je si úplně jistý svým vítězstvím. Ať to stojí, co to stojí, svůj slib spolní. Protože pokud ne, tak si tu asi opravdu zaslouží zemřtí, pomyslela si. Aspoň jednou… Ale jak…
„Milá Hinato Hyugo, jmenuji se Akumu a ty tu teď zemřeš.“ Na jeho těle se objevily prokleté značky. Akumu znovu udělal ostří čakry a vrhl se proti Hinatě. Neuhnula. Jen kousek se naklonila. Meč jí prošel a i s ostřím, stále zabodlým v jejím těle, narazila na strom. Akumu se znovu rozesmál. Hinata cítila strašlivou bolest. Větší než prve.Vykřikla. K smrti vysílená se opřela o strom. Akumu se otočil. Prohodil: „Toto je konec“. Zůstal otočený, nejspíše již značně osláblí. Ostří zmizelo. Hinatino zničené tělo se sesunulo ke kořenům stromu. Byla bezradná. Musí…Ona chce dodržet svého slibu. I kdyby ji to stálo život…Aspoň jednou…Náhle zahlédla tu rukojeť. Na zemi. Její poslední možnost, jak dostát svému slibu. I za cenu odevzdání celé své čakry… Teď to nevzdá!
Musím ji tam přesunout všechnu, jako on. Všechnu! V ruce jí zazářila čepel. „Ne. To není konec!“ vykřikla. Snad z posledních sil, snad nějakým zázrakem vstala a rozběhla se k Akumovi. Mířila přímo na srdce. A zase ten zvuk… - Akumo se skácel na zem . Mrtví. Hinata už jen stála. Motala se jí hlava. Zvedla hlavu k nebi. Svítalo. A nebe mělo tu uklidňující barvu…
__________________________________________________________________________
Poslední bitva...?! 2
Hinata už jen stála. Motala se jí hlava. Zvedla hlavu k nebi. Svítalo. A nebe mělo tu uklidňující barvu….
Udělala pár kroků. Nezbývalo jí už moc sil. Křečovitě se dobelhala ke stromu, na nějž, v pokusu o opření tvrdě dopadla. Zakrvavěné ruce si přimknula k tělu. Ledové kapky deště jí stékaly po tvářích. Byla jí strašná zima. Pomalu ztrácela vědomí, krčíce se mezi kořeny stromu. Chvilku před tím, než zahalila tma její mysli ze sebe polohlasně vydala: „J-Já jsem to dokázala… Aspoň jednou…
Krajina a vše zmlklo, jakoby na znamení úcty…
Naposledy…?
Čtyři ninjové společně s velkým psem se míhali lesem obrovskou rychlostí. Všichni mlčeli, jen občas přerušilo ticho Akamarovo nervózní zavrčení. Kiba, Shino, Sakura a Naruto se vydaly na záchranou misi. Už před hodinou vyrazili, když zjistily tu čerstvou zprávu, jenž obdržely od AMBU. Jeden z hlavních přívrženců Orochimara se objevil ve vesnici, aby našel tajemství Byakuganu pro Orochimarovy pokusy. A potom ta malá zpráva o tom, že se ztratila Hinatina ANBU složka a ona se právě vydala na misi bez skupiny. Běželi tou největší rychlostí, jakou byli schopni…
Shinův výraz nebyl znát, ale na ostatních začala být vidět nervozita. Shino již před půl hodinou vyslal své brouky, ale stále nepřišla žádná odezva… Vydala se na misi úplně sama. Kdyby ji přepadla skupina zkušených ninjů… stačil by i jeden velmi silný…Zrovna ve válečné lokalitě.... Kiba se držel v popředí skupiny a neustále se otáčel na Akamara, jestli nezachytil její pach. Sakura byla hned za nimi. Jakožto lékařský ninja hned souhlasila se záchranou misí. Měla špatné předtuchy…
Naruto zůstával pozadu. Ruce měl nervózně sepjaté v pěsti. Kde může být? Stále myslel na to, co říkala, když ji včera večer potkal u brány. Něco o tom, že jí na té misi záleží…Znovu si vybavil její milý úsměv, když se sním loučila…Ne, nesmí se jí nic stát! Musí ji najít, co nejdříve!
Vzpamatoval se, když si všiml, že ho Sakura pozoruje. Pokusila se o úsměv, ale bylo poznat, že ji také tíží starosti. Najednou uslyšely hlasitý štěkot Akamara. Něco se děje! Naruto se Sakurou na sebe kývly a hnali se za Kibou.
Kiba zústal strnule stát. Naruto ho hbitě předskočil a udělal dalších pár klopýtnutí. Před ním se objevilo místo bojiště, jenž se nedá vystihnout pouhými slovy . Záchranná skupina vstupovala do krajiny, kde se nejspíše odehrál něčí osudný boj… Stromy byly polámané, některé až rozlámané na třísky, jak do nich narazilo lidské tělo ve velkém tlaku. Naruto a ostatní, strnutím neschopni rychlejší chůze se pomalu prodíraly mezi zdevastovanými stromy. Najednou se Kiba předklonil. Kaluž krve. Jen lehce do ní smočil dva prsty, přistrčíc je Akamarovi k čumáku. „Je její?!.“ Akamaru jen krátce štěkl. Kiba si štěstím oddechl, když v tom uslyšel Skinův hlas:
„Ale tahle je. Musí být raněná.“
Všichni se k němu otočily. Shino, stojící kousek dál ukazoval na roztříštěnou čepel zbraně, potřísněnou krví. Sakura se hned přiblížila, aby zjistila, o co se jedná. V tichém podivu ze sebe vydala: „Ale…Ale to není možné…“. „Co?“ vykřikl zděšeně Kiba. „To ostří…“
„Také jsem si toho všiml. Tohle nebyla obyčejná zbraň. Tohle byla speciální, takové se nikde nevyrábějí…“ dodal Shino. Všichni vyděšeně stály, omráčení hrozivostí souboje, jenž se tu musel odehrát.
Náhle Naruto vyskočil na větev a vykřikl: „Ať se tu stalo cokoliv…musíme pokračovat! Možná nám běží čas!“ Při posledních slovech mu mírně poklesl hlas. Dál už se neohlížel. Rychle vyrazil. Musí ji najít. Jen aby nebylo příliš pozdě. Za tuhle myšlenku se kousl do rtu. Ne! Oni přijdou včas! Znovu se dali na cestu
Už nemohli být daleko. Šli po krvavých stopách… Jeho tvář byla nejistá a v očích se mu něco rudě zalesklo… Všem ubývaly síly. Jen Naruto byl ve značném předstihu. Chvíli se zastavil, když už neslyšel své společníky. Udýchaně se prohnul a chytil se za kolena. A potom ji uviděl…
Ležela tam skrčená mezi kořeny, na rukou krev…všude vlastně byla krev… Rychle k ní přiskočil. Měla prochladlé tělo a téměř nedýchal. Zpanikařil. Nevěděl co dělat. Svlékl si mikinu a rychle ji přehodil Hinatě přes ramena. Krev na těle měla ještě teplou, byla živá.
Ale jak dlouho?!...
Opatrně ji vzal do náručí. Ignoroval únavu. Musí najít Sakuru. Aby se na ni podívala. Ne, ještě není pozdě! Hinato, nevzdej to!
Sakura se udýchaná opírala o větev. Kiba téměř zkolaboval a musel si odpočinout. Ona a Shino na tom nebyli o nic lépe. Akamarovi také nebylo dobře. Až teď si uvědomila, že tu není na Naruto. Od té chvíle, co se Kiba skácel na zem. Rozhlédla se po okolí. Přes husté větve nebylo skoro nic vidět. Najednou se ale cosi mihlo v dálce. Tom musel být Naruto. Cosi na ni křičel. Stále byl hodně daleko. Ale už je viděla. Naruto nesl Hinatu v náručí. Sakura vykřikla. Kiba, stále značně otupělí po ráně do hlavy, se pokusil vstát a společně s Shinem se jim vydali vstříc…
Naruto opatrně položil Hinatu na zem a Sakura k ní přiklekla. Byla podchlazená a ztratila mnoho krve a tep jí slábnul. Mnohem víc jí dělaly ovšem starosti ty dvě velké rány na břiše. Byly chirurgicky přesné. Ihned vytvořila čakru ve svých rukou. Musela zabránit aspoň tomu krvácení. Naruto, Shino a Kiba netrpělivě čekaly, co Sakura řekne. Po chvíli zvedla hlavu: „ Musí rychle do vesnice, k Tsunade!“ Naruto kývl a znovu ji zvedl do náručí. Ostatní se vydali s ním. Možná je tohle opravdu zápas o čas…
Tsunade seděla u stolku a podepisovala listiny. Záchranná mise se stále nevrátila. Znuděně upila čaje a znovu se zahleděla do listin. Sakura rozrazila dveře. Tsunade ji už chtěla rozzuřeně vykopnout, když vtom uviděla naléhavost v její tváři. Sakura ze sebe udýchaně vysoukala: „Hinata… Je raněná… Už je v nemocnici. Rychle…“ Ale to už se Tsunade vyřítila na chodbu, směrem k nemocnici. Sakura hned za ní.
Okolo Hinatina těla se seběhl houf zdravotníků, pokládajíce jí na lůžko v nemocničním pokoji za asistence záchranného týmu. O chvíli později už se mezi nimi prodírala Tsunade. Stačil jí jediný pohled a hned na ostatní zdravotníky pokřikla pokyn: „Na sál! A rychle“ Brzy zmizely za dveřmi, na nimiž svítilo rudé světýlko. Tři členové záchranného týmu vyčkávaly před nimi. Zase nastalo ticho, jenž se stávalo nesnesitelným. Kiba občas začal nervózně přešlapovat, ale Shino ho svými zdrcenými pohledy vždy přiměl, aby se usadil. Naruto už to nevydžel. Nevydržel jen tak sedět a čekat,, chtěl nějak pomoci, ale nevěděl jak. Stiskl čelisti. Kdyby to věděli dříve… Mohly…tomu zabránit? Po chvilce zvedl hlavu, stejně jako Kiba a Shino. Sakura vyšla ven. Naruto nic neřekl, ale udělal jakési gesto. Sakura se netvářila moc nadšeně. Stekl jí pot po tváři. „Má dvě rány na břiše. Katana prošla skrz.“ Shino se zhluboka nadechl. „Naštěstí nezasáhla žádné životně důležité orgány, ale…nevíme jak dlouho to Hinata ještě vydrží…Musíme čekat. Někdo by to měl jít říct její rodině..“ Naruto se mrštně zvedl: „ já tam půjdu“ Sakura chtěla ještě něco říci, ale Naruto byl již v trapu…
_________________________________________________________________________
Poslední bitva...?! 3
Sakura chtěla ještě něco říci, ale Naruto byl již v trapu…..
Neruto se řítil skrz vesnici velkou rychlostí, ale když zahlédl dům klanu Hugů nápadně zpomalil. Vlastně nevěděl, co říci. Chvilku rozpačitě stál a koukal se přes bránu do dvora, jak na dřevěné terásce cupitají kapky deště. Zhluboka se nadechl a vykročil.
Lehce zaklepal na dveře. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Za nimi stála malá dívka s očima barvy měsíce, vytřeštěnýma na promočeného Naruta. Hanabi, pomyslel si. „Jsem tu kvůli Hinatě“ vydal ze sebe trošku přiškrceně. Dívka zaraženě pokynula, aby vešel a rychle odběhla krátkými dětskými kroky chodbou. Naruto ji následoval. Přišel až do velké síně. I přes velké okno se zdála místnost šerá. Uviděl Nejiho a Hiashiho. Hiashi seděl na křesle a pozoroval, jak si malá Hanabi, která se nejspíše znovu vrátila k souboji, poradí s útoky Nejiho. Naruto přistoupil k Hiashimu. Ani nevěděl, jak to ze sebe vyloudil: „Nesu zprávu… ze záchranné mise“ Zarazil se. Hiashi nehnul ani brvou. Stále sledoval souboj.
Naruto se kousl do rtu. [b]On mu přišel říci velmi důležitou zprávu o jeho dceři a on…
„Hinata je vážně raněná. Je v nemocnici.“ Vysoukal ze sebe Naruto. Hanabi sebou cukla a úplně se zastavila. Neji důsledkem toho taky přestal bojovat. Hiashi vstal a přistoupil k oknu. Byl slyšet jenom déšť venku. Naruto se na něj obrátil: „Vy na to nic neřeknete!?“ Hiashi mlčel.
„A její soupeř přežil?“ utrousil po chvíli. Naruto se rozzuřil. Rozčílením ještě víc zaťal pěsti a vykřikl naštvaně: „Vaše dcera tam umírá a vy se ptáte na soupeře!!?“Hanabi se chytla za pusu a pohlédla na Nejiho ustrašenýma očima. Hiashi se k němu již mírně otočil tváří. „Hinata je pro naší rodinu spíše přítěží. Jestli přežije nebo ne, není podstatné. Pro nás je důležité, zda nebylo prozrazeno tajemství Byakuganu.“ řekl suveréně. Naruto před sebou máchl rukou. „To vaše tajemství…!Ale Hinata…Ona se tak snažila vám vyhovět! Chtěla se stát silnější!“Vykřikl na Hiashiho. Sklopil zrak.
Znuvu si vzpomněl na její pohled, když ji potkal před branou. Na milý úsměv, za nímž se skrýval smutný pohled. Na všechny její pohledy. Ano, už to pochopil. Ona se tak snažila změnit…Chtěla, aby ji tenhle…uznával, né jako vůdčí klanu, ale aspoň jako dceru…
„Vydala se na těžkou misi, aby vám dokázala, že za něco stojí! Že má její existence pro vás smysl!“ znovu vykřikl. „A vy teď říkáte, že jestli zemře…“ poklesl mu hlas „Hinata, ona…“ Hiashi se otočil zpět k oknu. Naruto už to nevydržel. Musel pryč. Rychle se otočila ještě rychleji zmizel z domu…
Dlouho běžel Konohou, dokud se nedostal téměř k nemocnici. Déšť ho až pálil do kůže. Zastavil se na střeše jednoho domu. Vzpomněl si na Hiashiho slova: Jestli přežije nebo ne, není podstatné. Znovu se rozzuřil. Uhodil pěstí do stěny, až mu začala krvácet. Zaťal zuby. Opřel se o stěnu.
„Tahle mise je pro mě důležitá Naruto-kun, protože…“
Hinato…Ty musíš přežít! Ty mu přeci dokážeš…
Znovu se vydal k nemocnici.
Kiba a Shino zmučeně seděli před místností a jen občas spolu něco prohodily a nervózně na sebe koukli. Naruto dovnitř vtrhl oknem. Hned se po nich ohlížel. Shino zavrtěl hlavou. Kiba ze sebe vydal zmučeným hlasem, který mu nebyl podobný: „Zatím nic, žádná zpráva.“ V tom Naruto uviděl Sakuru. S rukama plnýma svitků proběhla okolo mladých shinobi, nevšímaje si jich. Rychle proklouzla mezi dveřmi. Kiba naštvaně zanadával a udeřil se do nohy, aby nějak vybil svůj vztek. „Co je Kibo?“ Zeptal se udiveně Naruto. Shino polkl. „To, co Sakura nesla…byly oživovací svitky.“ „Oživovací svitky…“ zopakoval Naruto, než si uvědomil smysl slov. Sklopil zrak. Teď…
Hinata stála v bílém světle. To bylo všude okolo ní. Kde to je? Ona…Je mrtvá? Prohlížela si své ruce. Kde to je? Snažila se rozkoukat. V tom v dálce cosi zahlédla… Tak takhle vypadá smrt?! Ona ale nechtěla zemřít… Viděla…sebe…a…její přátele. Byli ale nějak daleko…jakoby se vzdalovali…Snažila se na ně dosáhnout, ale nemohla. Rozběhla se za nimi…Klopýtla.... Její tělo ztěžklo a …nemohla se hnout...Skrčená v bolesti a slabá… Už dál nemůže…Zavzlykala. Už ne…Dál už se nedostane a…nejspíš zemře. Už nikdy neuvidí své přátele a ostatní…Konohu… Po tvářích jí stékaly slzy. Sklopila hlavu. Chce zpět…Žít…Jako dřív… Už nikdy neuvidí jeho… jeho tvář. Už mu nikdy neřekne, jak ho obdivuje a co…k němu vlastně cítí…
Naruto začal nervózně chodit po chodbě. Už je to čtvrt hodiny, co viděl Sakuru. Všichni si dělali starosti a nátlak začal být nesnesitelný. Kiba už to nevydržel a před chvílí někam zmizel. Dveře se najednou otevřely. Sakura vyšla ven, s jasnou naléhavostí ve vykřikla: „Naruto...“ Naruto se k ní otočil a ve tváři se mu mihly nejhorší obavy. „Stále ji držíme při životě…Ale…“ Smutně uhla pohledem Sakura „zdravotní tým je vyčerpaný… Nikdo nemá tolik čakry…Tsunade mě posílá pro pomoc“ Naruto kývl. Ohlídl se po Shinovi a rychle odešel za Sakurou.
Přivedla ho do zvláštní velké zatemněné místnosti. Mnoho lékařských ninjů, mezi nimiž byla i Tsunade, rozmístěných do velkého kruhu, se krčilo u země a vysílalo svou čakru do středu kruhu po pečetích, rozvinutých na zemi. Celou místnost osvicovaly jen mohutné mohutné zářivé paprsky čakry. Všechny směřovaly do jednoho bodu. Místa, kde leželo bezvládné dívčí tělo... Hinata…
Sakura přivedla Naruto na jedno místo u pečeti a ukázala mu, jak do pečeti pouštět čakru. Ustaraně se dívala na Naruta, který se to, ještě stále ohromen celým tímto prostorem, snažil pochopit. „Naruto…“ „A-Ano“ odpověděl trochu ustrašeně „Máš v sobě lišku…ale i tak…vydej maximum.“ Při posledních slovech se koudla do rtu. Bude potřeba víc, než jen ta čakra…Potom odběhla. Narutovi stekl pot po tváři. Ne, teď se musí soustředit…Dát do toho vše…Napjal dlaň a rychle ji přitiskl k pečeti listiny…Mezi modrými paprsky čakry zazářil jeden obrovský…a rudý…
Hinata zase vstala, ale její přítelé byli již moc daleko. Stále se dívala na místo, kde je v tom oslnivé světle viděla. Oči hleděly k zemi. „Už nikdy…“ Znovu ji stekly slzy po tváři…A pak si ho všimla…Stál před ní. Usmíval se. „Naruto-kun“ vzdychla. Je to jen přelud její mysli…Tady už je sama… Znovu sklopila hlavu…
„Hinato“ Teď už se k němu otočila. „Naruto-kun…Ty…“ „Hinato?! Jsi v pořádku“ Hinata zase sklopila zrak. Až po chvíli ze sebe vydala „Já…zklamala jsem otce…a všechny…Možná že měl Neji pravdu…i Akumo…“
„To neříkej!“
Vykřikl Naruto. Hinata na něj znovu pohlédla. „Hinato, ty jsi víc, než…si o tobě kdokoli myslí.“ Řekl s širokým úsměvem a přejel si prstem pod nosem, jak to vždy dělával. „Naruto-kun… víš…vždy jsem…tě obdivovala, proto, co děláš…a teď..když já…“ Chvilku se odmlčela. „Vždy jsem ti chtěla říct…“ Znovu jí stekla slza po tváři a…
Už mu nezbývala žádná čakra. Naruto se vysílený skácel k zemi. Téměř neslyšel něčí hlas, že dívčin stav se stabilizoval… Už jen matně slyšel Hinatiny slova…ale stále cítil…její teplé rty na těch svých…
O několik dní pozděli...
Haiashi čekal před Tsunadinou kanceláří, než ho Pátá příjme. Zatím nevěděl, proč ho povolala. Za chvilku se ozvalo vstupte. Tsunade seděla za stolem, opíraje si bradu o ruce. Pokynula a Hiashi se posadil. „Jak jistě víte“ začala „na vaši dceru Hinatu, jenž byla právě na misi, někdo zaútočil. Měla vážná zranění a některá téměř smrtelná“ Hiashi vůbec nezměnil výraz tváře. Tsunade přivřela oči. Tenhle Hiashi se jí v něčem nelíbil. Ona tu mluví o jeho dceři! Co kdyby mu za chvíli řekla, že je jeho nejstarší dcera mrtvá! A on?! Spořádaně před ní seděl…Nemohla ho snést! Musela se ale uklidnit. Pokračovala: „Po záchranném týmu jsem na místo poslala vyšetřovací tým AMBU a…“ Hiashi ji přerušil: „A její soupeř?! Jak ten dopadl?“ Tsunade odpověděla teď už trochu drsnějším hlasem: „Její soupeř? Nepřežil to. Dostal od vaší dcery přímí zásah, jenž se neslučoval s životem. I když to vlastně vaše dcera také.“ U posledních slov jí hlas ještě zhrubl.. „Její soupeř… byl to spřízněnec Orochimara, ale myslím, že to už víte. A byl to jounin nejvyšší třídy.“ Podala mu zprávu od AMBU. Chvíli na ni hleděl a trošku se zarazil při dokumentaci místa, kde se souboj odehrál. Pozvedl oči a zadíval se na Tsunade. Hiashi pomalu vstal a chystal se k odchodu, mírně vylekán popiskem a fotografiemi místa. „Máte velmi silnou dceru, Hiashi. Když vám jde jen o tohle. A mimochodem...přežila to, tak by jste se k ní měl chovat slušně. I když nedokončila misi“ dodala jízlivě Tsunade ještě předtím, než za sebou zavřel dveře.Hiashi se zatvářil velmi nevřele a zmizel ve tmě chodby.
Hinata pomalu otevřela oči. Pomalu se jí vracel zrak i ostatní smysly. Venku svítilo malátné podzimní slunce. Ve vlažném větru tančilo pár nazlátlých listů. Byla v nemocnici v Konoze. Pomalu se pokusila posadit. Celé tělo ji bolelo, ale rány již byly zahojené. V nemocnici vládlo odpolední ticho, i když se z ulice ozývaly hlasy hrajících si dětí. Vzpomněla si na svého otce...Najednou uslyšela kroky, které se rychle přibližovaly. Chtěla použít Byakugan, aby poznala, kdo to je, ale když chtěla k sobě přiblížit prsty, aby použila jutsu, stále se jí třásly. Položila je na deku a hleděla směrem dveře. Za chvíli se otevřely. „Kibo, Shino!“ vydala ze sebe tiše a zakašlala. „Tak ty už jsi vzhůru“ zaradoval se Kiba. Shino měl stále nasazenou kapuci ale bylo poznat, žer se mu ulevilo, když ze sebe vydal: „No konečně. Už jsem se začali obávat.“
Kiba začal Hinatě všechno horlivě vyprávět, o záchranné misi a věcech, co se děly před tím a potom. Shino jen občas doplňoval jeho přednes. Hinata jim jako vždy naslouchala. Až po nějaké době se zeptala: „A Naruto-kun a Sakura?“ „No, potkal jsem je ráno, říkali, že se na tebe určitě přijdou podívat, měli ale ještě něco na vyřízení…“ Pokračoval ještě vroucněji Kiba s vypravováním. Netrvalo dlouho a ve dveřích se objevili oba dva. Sakura nesla ještě nějaké obvazy na ránu na rameni. Mile se usmívala a převázala Hinatě ránu. Naruto s rukama za hlavou a pohodovým úsměvem vešel do místnosti a stoupl si před postel. Měl podobné otázky jako Kiba a po chvilce se spolu začali i hádat, kvůli rámenu, nebo co. Hinata to už moc nesledovala. Chvíli hleděla z okna. Téměř nic si nepamatovala od chvíle, co porazila Akuma. Něco se jí však stále vracelo. Zahleděla se do slunce, do toho oslnivého světla… Znovu pohlédla na Naruta a všimla si, že se na ni taky dívá…Už ale neuhla pohledem…
End...
No, jestli na to máte náladu, můžete se k mému dílu vyjádřit...